Kameny požírající maso
Názvem sarkophagos lithos (kámen požírající maso) se původně označoval vápenec těžený ve městě Assos na severozápadě dnešního Turecka. Tomuto vápenci byla připisována zajímavá vlastnost: předpokládalo se, že urychluje rozklad těla. Assoský vápenec pak sloužil jako materiál pro výrobu nejstarších rakví, a vkládal se i do jiných schránek, aby urychlil rozklad těla. Postupně se výrazem sarkofág začaly označovat všechny kamenné rakve a později i rakve vyrobené z jiných materiálů. Dnes se pod pojmem sarkofág obvykle rozumí bohatě zdobená rakev pro mimořádné nebo zámožné osobnosti, vyrobená z odolného materiálu a často viditelně vystavená.
Do jeskyně či do země: pohřbívání v době kamenné
Ponecháme-li stranou exkarnaci, tedy pravděpodobně nejstarší typ pohřbívání, kdy se ostatky zemřelého nechají na pospas přírodním živlům a divokým zvířatům, představuje již od dávných dob obvyklou formu pohřbu uložení těla do země. Aby se mrtvé tělo ochránilo před kontaktem s hlínou, balilo se do zvířecích kůží, rohoží či pruhů plátna nebo se ukládalo do rakve vyrobené z proutí, dřeva, hrnčířské hlíny či kamene a později také z kovu.
K ochraně mrtvých se používaly i hliněné nádoby (pithos, mn. č. pithoi), v menším provedení pro děti, velké pro dospělé. Jako místo k jejich uložení sloužily samostatné nebo společné hroby. Nejstaršími místy sloužícími k uložení zesnulého byly jeskyně nebo jámy v zemi, později se hroby budovaly v podobě pohřebních mohyl, kupolovitých či komorových hrobů nebo kamenných skříňových hrobů. Kamenný skříňový hrob je samostatný hrob obložený a zakrytý kamennými deskami. Je architektonickou obdobou jámy v zemi a je považován za předchůdce sarkofágu.
Od stromové rakve k rakvi dřevěné
Pohřbívání mrtvých v dutinách kmenů můžeme v severní a střední Evropě doložit již od neolitu. Zpočátku k tomu nejspíš sloužily staré stromy, v nichž vznikly přirozené dutiny, později lidé začali používat vhodné nástroje, jimiž podélně rozpůlili dubový kmen a vydlabali v něm potřebný prostor. Mrtvé uložili do jedné poloviny kmene vystlané zvířecí kůží, obvykle hovězí, poté je zakryli jejich vlastním pláštěm či přikrývkou a nakonec je přiklopili druhou polovinou kmene.
V oblastech, kde byl nedostatek zdrojů dřeva, se rakve vyráběly z alternativních materiálů, nebo se na ně dřevo dováželo odjinud. Cedry dovezené z Libanonu tak sloužily nejen ke zhotovení bran do egyptských chrámů, ale i na sarkofágy nebožtíků z vyšších společenských tříd. Běžné rakve se v Egyptě vyráběly ze dřeva domácího fíkovníku egyptského známého též pod názvem sykomora.
Kámen pro společenskou smetánku, dřevěné rakve pro prostý lid
Všeobecné užití dřevěných rakví se prosadilo teprve kolem roku 2100 před naším letopočtem. K pohřbívání vysoce postavených osobností sloužily již ve starověkém Egyptě kamenné sarkofágy ve tvaru truhly či domu a později modelované podle obrysu lidského těla. Měly hladké stěny zdobené texty nebo reliéfními výjevy. Vedle nich existovaly i primitivní dřevěné rakve a rovněž rakve vyrobené slepením ze starých papyrů. Pokud pozůstalým chyběly prostředky na pořízení rakve, pohřbívalo se bez ní.
Sarkofágy byly od poloviny 3. tisíciletí před naším letopočtem známé i v Mezopotámii, ale nepoužívaly se běžně. Vedle čediče se jako materiál na jejich výrobu využívala i hrnčířská hlína. V krétsko-mykénském období ve 14. století před naším letopočtem začaly vznikat hliněné sarkofágy ve tvaru truhly. Na řecké pevnině se kamenné rakve až do 2. století téměř nepoužívaly. Zato v oblasti Malé Asie (nyní Turecko) se kromě hliněných sarkofágů zdobených figurálními malbami z období 540 až 470 př. n. l. nalezly i mramorové sarkofágy z 5. a 4. století před naším letopočtem.
Mramorové a porfyrové rakve ve starověké Římské říši
Etruskové používali od poloviny 3. století před naším letopočtem sarkofágy ve tvaru truhly nebo tzv. „kline“ (ve starořečtině pohovka či lehátko s vyvýšenou partií pro opření hlavy), a to hliněné, kamenné či dokonce alabastrové (někdy dokonce pomalované), zatímco v Římské říši se sarkofágy začaly znovu používat, až když se na konci 2. století našeho letopočtu navrátila praxe zpopelňování.
Římské sarkofágy vznikaly podle etruského a pozdně řeckého vzoru, vyráběly se převážně z mramoru a některé byly zdobené nebo opatřené reliéfy. Pohřeb v porfyrovém sarkofágu byl výsadou císařů.
Od zdobných sarkofágů ke střídmým středověkým modelům
Od poloviny 3. století našeho letopočtu se začaly objevovat i křesťanské sarkofágy. Četné dílny v Římě, Malé Asii, jižní Francii (Arles) a Španělsku vyráběly figurální, vlysové a pašijové sarkofágy zobrazující biblické postavy, scény ze života Ježíše Krista a z jeho utrpení. Ve druhé polovině 4. století, po rozšíření tzv. Stillichonova sarkofágu v Itálii, je vystřídaly scény reprezentativní. V 5. století zaznamenaly křesťanské sarkofágy opětovný rozmach, který ojediněle přetrval až do počátku středověku, obecně však měly sarkofágy raného středověku většinou podobu prosté kamenné rakve bez jakékoli výzdoby. Vedle toho bylo až do pozdního středověku zcela běžné, že se pro uložení ostatků vysoce postavených zesnulých opakovaně používaly starověké sarkofágy.
Tumba: sarkofág bez ostatků
Středověk si uchoval základní podobu starověkého sarkofágu v podobě tzv. tumby, ve které se však ostatky nemusely vůbec nacházet. Tumba je v podstatě náhrobek postavený nad podlahou kostela, pod níž byl uložen zesnulý. Byla výsadou knížat a vysoké šlechty. V období renesance a baroka se tento typ sarkofágu často stával centrem přepychové hrobky.
Zvyk zpopelnění neboli kremace, který lze vysledovat až do neolitické doby a který v určitých obdobích představoval převládající druh pohřbu, se stával stále více privilegiem bohatých, neboť k vybudování pohřební hranice bylo zapotřebí velké množství paliva. V oblastech s nedostatečnými zdroji dřeva byla kremace způsobem pohřbu vyhrazeným pro vznešené a vysoce postavené osobnosti.
Dřevěné rakve: ve středověku skutečný luxus
V průběhu středověku bylo uložení tělesných ostatků do země vnímáno stále silněji jako křesťanská povinnost, až nakonec Karel Veliký v roce 785 zpopelňování ve své říši tzv. paderbornským kapitulářem (Capitulare Paderbrunnense) zcela zakázal. V kamenných nebo dřevěných rakvích se však až do pozdního středověku pohřbívali často jen zámožní či vysoce postavení lidé. Všichni ostatní byli omotáni pruhy plátna, zabaleni do rohoží, dehtových vaků nebo zašiti do lněného plátna, jak to známe i z biblického příběhu o vzkříšení Lazara.
Tělo zesnulého nebo dřevěná rakev se na místo uložení do hrobu či sarkofágu nesly na pohřebních nosítkách zvaných máry, které se svým vzhledem podobaly spodní části rakve opatřené nosnými tyčemi nebo i dnes běžným nosítkům. Na márách se také mrtví vystavovali před pohřbem.
Pohřeb v rakvi? Otázka efektivity a privilegií.
O tom, zda bude tělo uloženo do hrobu s rakví či bez ní, nerozhodovalo jen společenské postavení zesnulého. Kostelní hřbitovy se většinou nacházely uprostřed vesnice či města, trpěly nedostatkem místa a bylo velmi důležité, aby se hrob dal co nejdříve znovu využít. Pohřbívání ostatků bez rakve urychlovalo proces rozkladu a umožňovalo nové využití hrobu po kratší době.
V různých městech – například v Norimberku v roce 1632 – byla proto výsada pohřbu v rakvi zpoplatněna. Kvůli zbytečné spotřebě prken byl pohřeb v rakvi považován za luxus a za příčinu nedostatku místa na hřbitovech, ke kterému od 16. století se zvyšujícím se výskytem pohřbů v dřevěných rakvích docházelo.
Když bylo právo na uložení ostatků v kostelních a klášterních hrobkách, které bylo původně výsadou křesťanských mučedníků a duchovních, rozšířeno i na šlechtice a zámožné občany, začalo kvůli hojnému vyžívání tohoto privilegia postupně docházet místo i zde, což se v některých případech řešilo rozšířením krypt pod kostelem. Pohřeb v rakvi, obvykle v kamenné, byl přitom běžný, ale rozhodně nebyl pravidlem. Informace o tom, jakým způsobem byl zesnulý uložen v rakvi a zda vůbec v rakvi uložen byl, ve starších církevních záznamech neexistují.
Průzkum jednoduché tříkomorové kamenné hrobky v rakouském klášteře Klosterneuburg v roce 1979 ukázal, že manželka markraběte Leopolda a dcera císaře Jindřicha IV. Anežka, která zemřela v roce 1143, byla zabalena pouze do vlněného sukna a pohřbena bez rakve.
Kostelní krypty se po vzoru hrobů na hřbitovech obvykle stavěly s mírným vyvýšením nad zemí. Již v 9. století bylo na základě dvou karolinských synod požadováno odstranění těchto vyvýšenin. Papež Pius V. nakonec v roce 1566 ustanovil, že musí být všechny rakve vyčnívající nad podlahu zapuštěny do země. Pohřbívání v kostelech bylo však nadále povoleno. Teprve za vlády císaře Josefa II. byl tento zvyk omezen a postupně zrušen.
Od 16. století: dřevěné rakve na vzestupu
Ačkoli byly dřevěné rakve všeobecně známé již v 9. století, jejich užití se rozšířilo až koncem 16. století. I tehdy však zůstávaly chudším společenským třídám nadále nedostupné. V některých oblastech byli proto zemřelí odnášeni k hrobu na pohřebních nosítkách, tzv. márách, ale běžné bylo v této době i užívání obecní rakve, která sloužila výhradně k přepravě nebožtíků na hřbitov, a mohla být proto použita opakovaně.
Jižní Německo a Rakousko: bez rakví až do 19. století
V severním a středním Německu se již od 16. století prosazovalo poskytnutí rakve nejchudším členům farnosti z prostředků farního fondu. V jižním Německu a v Rakousku bylo v některých oblastech běžné pohřbívání bez rakve ještě v 19. století. Přesto se však již rakev stala součástí kultu mrtvých – zejména za vlády císaře Josefa II. Pohřební nařízení stanovené dvorními dekrety z 23. srpna a 13. září 1784, že „se mrtvoly nebudou ukládat pod zem v truhlách“, se setkalo s prudkým odporem. Již v lednu 1785 muselo být toto ustanovení zrušeno a používání rakví opět povoleno.
Nárůst užití rakví šel ruku v ruce se vzrůstem hygienických předpisů
Novodobé hygienické pojetí pohřebnictví a rovněž stanovení povinné časové prodlevy mezi smrtí a pohřbem, aby se zabránilo pohřbení lidí jen zdánlivě mrtvých, vedlo od druhé poloviny 18. století ke zřízení menších i větších márnic. Hygienická funkce rakve v márnici či domě smrti nejspíš významně přispěla k tomu, že přinejmenším ve městech se na konci 18. století bez rakve již téměř nepohřbívalo.
Začátkem 19. století se zakládaly nové a rozšiřovaly stávající hřbitovy, a to většinou mimo město nebo na jeho okraji. Obce vázané na rodiny se již neomezovaly na šlechtu a na bohaté třídy obyvatelstva a pohřeb s rakví se stal postupně běžnou praxí.
Od jednoduchých rakví k opulentním
Ačkoli rakev nakonec po uložení do země definitivně zmizí z očí, měnil se postupem času i vzhled, tvar a vybavení dřevěné rakve, a to většinou v souvislosti se změnou pohřebních zvyků. Na použité materiály a podobu rakví však měly vliv i hygienické předpisy stanovující jejich podobu.
První šestihranné rakve byly většinou ploché, hrubě otesané truhly bez úchytů a bez výzdoby. Přes rakev se rozprostíral smuteční přehoz, bohatě vyšívaný zlatými nebo stříbrnými nitěmi, často též zdobený cechovním znakem. V 17. a 18. století nabyly rakve barokních tvarů a byly doplněny o různé symboly, mezi něž patřila například palmová ratolest. Ačkoli v průběhu 19. století získaly rakve opět střídmější vzhled, ovlivňuje tento styl často podobu rakví dodnes.
Bronzové a cínové zdobení bylo nahrazeno dekoracemi z reliéfní lepenky a také potahy a třásně rakví z krejčířských dílen padly za oběť změně vkusu. Jako nová dekorace rakví nastoupila začátkem 20. století reliéfní tapeta, která se (zejména v jižním Německu a Rakousku) používala k ozdobení vnějšího povrchu rakví z měkkého dřeva.
V souvislosti se změnou tvaru rakve se proměnily také úchyty a nožičky rakví. Stříbrná nebo pozlacená kovová držadla, stejně jako konopná lana s prýmky a střapci pro uchycení uvolnila místo bronzovým nebo pozinkovaným úchytům s patinou. Dnes se úchyty vyrábějí převážně z plastu.
Také u nožiček rakví nastala změna: někdejší hlavy andělů, lvů nebo orlů nahradily hranaté nebo kulaté nožičky uzpůsobené celkovému tvaru rakve.
Od barevné jednoty k individualitě
Až do 17. století a někde i později závisela barva rakve na rodinném stavu a částečně i na věku zemřelého. Rakve pro dospělé nebo sezdané osoby byly hnědé nebo černé, pro děti a svobodné zemřelé byly určeny rakve bílé, světle modré, zelené, žluté nebo červené. Dnes se barva rakví (pokud nezůstanou v přírodní podobě) řídí především individuálním hlediskem nebo aspekty založenými na poptávce.
Kovové rakve vyráběli ve středověku i ještě o něco později hlavně měditepci nebo cínaři. Od poloviny 19. století se již zčásti vyráběly strojově. Rakve vyrobené z mědi nebo cínu se však používaly hlavně pro uložení do hrobky. Jejich okázalý přepych ukazují například sarkofágy v císařské kapucínské hrobce ve Vídni, které patří asi mezi nejznámější cínové rakve vůbec. Byly vytvořeny pro zesnulé příslušníky rakouského panovnického rodu.
V současné době se kovové rakve vyrobené ze zinkového nebo měděného plechu používají hlavně tehdy, pokud právní předpisy neumožňují použití rakví vyrobených z jiných materiálů, nebo pouze za určitých podmínek. Jedním z těchto požadavků je například vzduchotěsné uzavření rakve, jehož lze ale docílit i použitím kovové vložky.
Jedle, dub, buk i vzácné dřeviny: dřevo všeho druhu
Hlavním materiálem používaným k výrobě rakví je i nadále dřevo. Zatímco se v 16. století rakve vyráběly převážně ze dřeva jedlového, zmiňuje Johann Georg Krünitz ve své mnohasvazkové ekonomicko-technologické encyklopedii (Berlín 1824) již i dřevo dubové a bukové. V jeho díle se ovšem objevuje i informace, že nařízení pruské vlády z 11. srpna 1795 vybízí poddané k ochraně dubových lesů a k používání rakví jedlových či bukových.
Vedle informací o konstrukci, vzhledu a ošetření materiálu dřevěné rakve se v encyklopedii objevuje i zmínka transportní a popis přehlídkové rakve: „Rakev, dekorovaná nejen mnoha vnějšími ozdobami, jako jsou vyřezávané ornamenty, samet, zlaté a stříbrné střapce či třásně, ale též zevnitř vyložená sametem a hedvábím, v níž byla obvykle v průvodu vystavena zesnulá knížata a další významné a zámožné osobnosti; zemřelý byl nejprve uložen do takzvané přepravní rakve a ta se poté umístila do slavnostní rakve přehlídkové.“
Dřevěné rakve: nepostradatelné po celá staletí
Ve 20. století našly v Evropě při výrobě rakví užití kromě původních domácích druhů dřeva i exotické dřeviny. Převážně se však používalo dřevo dubové, bukové, modřínové, jedlové, smrkové a borové.
Dřevo a přírodní kámen jsou známé jako nejstarší stavební materiály a suroviny, jež člověku odjakživa sloužily také jako materiál pro výrobu rakví. Dokonce i ve dvou světových válkách, kdy byly kvůli nedostatku materiálů doporučovány (a občas i používány) pro výrobu rakví nejrůznější materiály, jako třeba karton, sádra či překližka, zůstávala dřevěná rakev nezbytnou součástí kultu mrtvých. Ačkoli byl později přírodní kámen nahrazen kovem a v mnoha oblastech nacházejí využití nové materiály, mělo by dřevo zůstat při výrobě rakví vždy možnou volbou.
